1918 a 1938 Jubilejní mezníky první republiky
Nad historickými otazníky jejího vzniku a zániku
PhDr. František Dudek, CSc.
Až do vypuknutí první světové války si naprostá většina z tehdejších 6 miliónů Čechů ve shodě se svou politickou reprezentací nedovedla představit, že by mohla existovat mimo rámec habsburské monarchie. I přes dobové iluze si totiž naši předkové uvědomovali, že doma sice převažují nad 3 milióny Němců početně, ale nikoli hospodářsky. Zatímco čeští Němci byli ve svých postojích i pozicích podporováni mocnými vídeňskými i berlínskými patrony, česká reprezentace jen obtížně hledala oporu u domácích i zahraničních Slovanů i západních demokratů. Očekávání pomoci od velkého ruského bratra přitom bylo stále silné a schopnost řešení českých zájmů v moderním a demokratickém evropském kontextu omezená. Když se ruské jednotky do konce prvního roku války dostaly až na východ dnešního Slovenska a k hranicím těšínského Slezska, tak se do jara všeobecně očekával vznik česko-slovenském království pod Ruskem. Za této situace se politický realista Masaryk jako jediný z volených národních představitelů odhodlal tajně odcestovat do neutrální ciziny, aby tam v příhodnou dobu začal u dohodových velmocí prosazovat české i slovenské zájmy. Jako jeden z mála si totiž byl po delším studijním pobytu v Rusku a ve shodě s Havlíčkem dobře vědom toho, že pod ochranou velkého slovanského bratra bychom se dostali doslova z deště pod okap. Jeho zpočátku osamocené úsilí získalo podporu zahraničních krajanů a jednotek českých a slovenských dobrovolníků v dohodových armádách. V posledním roce války tak na straně Dohody ve třech státech již bojovala za samostatný stát Čechů a Slováků stotisícová armáda, která si v revolučním Rusku dokonce utvořila vlastní volenou samosprávu s prvky státní organizace. Početná a pro dohodové spojence prospěšná zahraniční armáda neexistujícího státu tak byla během posledního léta Velké války pro Masarykův zahraniční odboj zásadním argumentem při prosazování legitimních nároků na samostatný československý stát.
V té době se domácí česká politická scéna po nástupu mladého císaře vzpamatovávala z předchozí perzekuce. Císař však mírové ani federalizační naděje nesplnil, protože po zpackaných mírových pokusech zůstal v područí německého spojence. Manifest o etnické federalizaci západní části monarchie nakonec vydal doslova až pět minut po dvanácté v polovině října 1918 za situace, kdy zajímal už jen sudetské Němce. Jejich představitelé proto hned po vyhlášení čs. státu vyrukovali s požadavkem na připojení našeho pohraničí ke zbytku německého Rakouska. Masarykovy pozice v čele zahraničního odboje tak byly až do konce války paradoxně mnohem více podporovány nesmiřitelným odporem Němců a Maďarů k jakékoli dohodě s Čechy a ostatními Slovany v monarchii nežli domácí politickou scénou. Její představitelé si doma ještě dlouho udržovali náležitý odstup od soukromé osvobozenecké války starého profesora, legionářů a zahraničních krajanů. Podstatná změna nastala až během posledního válečného léta, kdy dohodové velmoci uznaly nároky představitelů našeho zahraničního odboje na samostatný stát. Domácím českým politikům pak nezbývalo nic jiného, než aby v Praze 28. října 1918 během všeobecného rozvratu sebezáchovně převzali moc, vyhlásili čs. stát a pokorně se vydali do Švýcarska za Benešem (Masaryk tehdy jednal s politiky v USA a Štefánik byl u legionářů na Sibiři). Posléze naši západní legionáři ještě museli spolu s domácími vojáky a sokolskými dobrovolníky obhájit státní území vojenským zásahem nejen v českém a moravském pohraničí, ale i na Poláky obsazeném Těšínsku a Maďary nárokovaném Slovensku. Tam se v červnu 1919 rozhořela první a poslední válka na obranu republiky před komunistickými agresory. Tehdejší obránci nového státu tak činili na rozdíl od budoucí, unáhlené, neústavní a morálně devastující mnichovské kapitulace zcela v duchu Masarykovy zásady, že o hranicích se nediskutuje, ale že se o ně bojuje.
Zarputilé odhodlání starého profesora, podpořené zbraněmi mladých dobrovolníků, tak bylo rozhodujícím impulzem, bez něhož by poválečné uspořádání vztahů mezi ekonomicky slabšími a politicky méně zkušenými Čechy a Slováky a jejich favorizovanými německými a maďarskými protivníky patrně doznalo úrovně značně odlišné. Zamýšlené císařovy federalizační záměry se totiž nevztahovaly na Slováky v Uhrách, a pokud by tehdy Češi na etnickou federalizaci přistoupili, pak by se ocitli v nevýhodném postavení a v pomnichovských hranicích. V novém státu si proto uhájili výhodné historické hranice a osvobodili Slováky z maďarského područí. Přitom se museli vypořádat se ztrátou rozsáhlého trhu monarchie a zejména s faktem, že v čs. ekonomice výrazně převažoval kapitál zahraniční i domácí nečeský a neslovenský. Na rozdíl od vývoje po sametové revoluci si ale tehdy naši národohospodáři spolu s politiky pohlídali, aby se vlivní zahraniční podnikatelé stali buď čs. občany, nebo aby na ně převedli své majetky a platili tak daně a realizovali zisky v nové republice.
Masaryk stál v čele našeho státu jako všeobecně uznávaná morální autorita neuvěřitelných 17 let. Mezi jeho známé zásady patřilo i heslo Nebát se, nelhat a nekrást! Sám ho často a nesmlouvavě uplatňoval, a to zejména vůči voleným zástupcům občanů. Nikdy se nesnížil k tomu, aby jim toleroval nemorální aféry. Přitom plně postačovalo, když jim nepodal ruku nebo je nepozval na oběd do Lán, a měli po kariéře. Z dějin první republiky vidíme, že se k tomu musel uchylovat poměrně často. Stejně nesmiřitelný byl i vůči účelovým lžím, manipulacím a polopravdám, a proto nechal vepsat do prezidentské standarty idealistické heslo Pravda vítězí! Uvedeným zásadám se první prezident na rozdíl od většiny svých následovníků nikdy nezpronevěřil a tím si vysloužil i poněkud nadnesené označení Tatíček Osvoboditel. Možná měl štěstí a my smůlu, že zemřel rok před Mnichovem.
O vznik první republiky se tedy zasloužila především odhodlaná skupina zahraničních pracovníků s armádou legionářů. Nový republikánský stát byl pro většinu domácího etnika prospěšným východiskem a pro zbytek holou nezbytností. Po dvaceti letech tu naopak bylo obrovské morální odhodlání většiny uvědomělých občanů k obraně vlasti, podpořené nejen dočasně svornými politiky, ale zejména silnou mobilizovanou armádou (1,2 miliónu mužů ve zbrani). V rozhodujícím momentu ale nezklamali jen naši západní spojenci, ale i naše politické elity, když v čele s vládou a prezidentem neunesly tíhu odpovědnosti a předčasně hodily ručník do ringu ještě před začátkem zápasu. Tím zcela pominuly zásadní ústavní zákon, že změnu hranic musí projednat a schválit parlament, který se ani nepokusily svolat. Tím se připravily o možný prostor k dalšímu mezinárodnímu vyjednávání, burcování světové demokratické veřejnosti a testování odvahy a připravenosti agresora. Do značné míry zklamala i naše rozvědka, když pod vlivem účelových dezinformací neupozornila politiky na to, že německá armáda ještě nebyla na rozsáhlejší válku připravena a její velení proto nebylo zcela nakloněno Hitlerovým záměrům. Protiústavní akt vlády a prezidenta pak ospravedlňoval i dobové úvahy některých politiků a vojáků o převzetí moci. K němu se sice tehdy nikdo z masarykovsky uvědomělých demokratů a legionářských generálů neodhodlal ani nesnížil, ale o to více se pak prohloubila všeobecná morální kocovina z faktu, že jsme kapitulovali před hrozbou a vzdali se dříve, nežli se nás někdo jen pokusil napadnout. Patrně se nám tehdy vymstilo i předchozí úsilí hradních politiků, aby se na vrcholných armádních postech neuplatnili schopní a silní jedinci. Vedle toho se jako již nadbytečné jeví dosud převažující otázky, zda jsme se tehdy měli nebo mohli bránit. Cožpak jsme byli někým napadeni?!
Výčitky i špatné svědomí z Mnichova posléze ovlivnily i realizaci velkolepého odbojového činu s mezinárodním přesahem. Tím se stala exemplární poprava Hitlerova komplice a kata českých odbojářů Heydricha, o němž se přitom ještě nevědělo, že je strůjcem hrůzného holocaustu. Šéf prvorepublikového i exilového vojenského zpravodajství František Moravec jeho likvidaci sice připravil jako odplatu za smrt svých nadřízených generálů a dalších odbojářů, ale pro něj i pro Beneše atentát nakonec představoval osobní i mezinárodní odčinění Mnichova, a to i za cenu předpokládané drastické odplaty, spojené s dalším a tentokrát již systematickým a hromadným vyvražďováním elity národa. Je smutné, že až poté naši spojenci odvolali své podpisy pod mnichovskou dohodou. To sice bylo pro náš zahraniční oboj velkou satisfakcí, ale s tisícovkami obětí heydrichiády se jeho představitelé nedokázali vypořádat. Proto se včetně prezidenta odpovědnosti za atentát vyhýbali a dokonce vystupovali s tvrzením, že si to vyžádal domácí odboj. I to je smutným dědictvím Mnichova. Zatímco první republika nasměrovala naši společnost od konzervativní monarchie k západní demokracii, republika druhá pomnichovská ji zavedla do likvidačního nacistického područí a ta třetí předúnorová zase do asijských komunistických experimentů. Doufejme proto, se nynější republika se nezpronevěří Masarykově zásadě, že české zájmy musí být pojímány a řešeny v moderním evropském a demokratickém rámci a že v ní už nebudeme nuceni bezbranně přihlížet zahraniční agresi, jako tomu bylo nejen po Mnichovu, ale i v roce 1968?!