Boje o Slovensko 1919
Uvedení akce ČsOL ke 100. výročí bojů o Slovensko
v Nymburce pod hradbami 19. 10. 2019
- Fotografie od Borise Moskovského ZDE
Boje s Maďary o Slovensko probíhaly od vzniku čs. státu a v červnu 1919 vyvrcholily krvavým válečným střetnutím. To dnes můžeme označit nejen za první, ale zatím i za poslední domácí válku na obranu našeho státu. Před příchodem legionářů z Itálie a Francie se do obrany Slovenska zapojili převážně sokolští dobrovolníci spolu s příslušníky prvních jednotek nové čs. armády. Do tohoto období spadá i zformování dobrovolnické 130členné sokolské setniny v Nymburce. Její slavný odjezd na Slovensko se uskutečnil na konci listopadu 1918. Ke cti nymburských, poděbradských i regionálních dobrovolníků je nutno připomenout, že přes mnohá strádání, jednu oběť a několik zraněných většinou v jednotce setrvali nejen do ukončení bojů, ale až do října 1919.
Po nasazení legionářských pluků z Itálie a Francie se do února 1919 podařilo ze Slovenska vytlačit maďarské bojůvky a ke střetům s nimi pak docházelo především na provizorně vymezené jižní hraniční linii. V březnu se v Budapešti chopili moci komunisté. V rámci šíření totalitní ideologie a násilného vývozu revoluce začali usilovat o obnovení Velkého Uherska na úkor Rumunska a Slovenska. V dubnu 1919 Rumuni zahnali maďarskou rudou armádu za řeku Tisu a pozornost komunistických dobyvatelů se proto zaměřila na Slovensko. Dodnes se naši a maďarští odborníci přou, kdo nevyhlášenou regulérní válku zahájil. Maďaři ovšem tehdy byli mezi poraženými a Čechoslováci mezi vítězi světové války a mezi oběma státy nebyly vymezeny hranice a uzavřena mírová smlouva. Po vzoru Rumunů proto i čs. jednotky na příkaz vlády a s vědomím velmocí překročily v květnu 1919 jižní demarkační linii. Téměř bez boje obsadily průmyslový Miskolcz, kde byli přijati jako obnovitelé pořádku a kde mimo jiného získali zpět i stovku lokomotiv, odvezených předtím Maďary spolu s mnoha vagóny a zbožím ze Slovenska. Z vojenského, dopravního i hospodářského hlediska se tehdy jevil posun jižní slovenské hranice na hřebeny Mátry, Novohradských vrchů a Bukových hor jako nanejvýš prospěšný a čs. delegace set to na mírové konferenci v Paříži snažila prosadit. Na rozdíl od průmyslového Miskolcze se tehdy ale nepodařilo pro odpor rudých gard obsadit uhelnou pánev kolem Salgótarjánu. Pozice nedostatečně vyzbrojených čs. jednotek navíc vedle neutrality Rumunů zkomplikovalo i nahrazení italských velících důstojníků francouzskými. K tomu došlo bezprostředně po zahájení mohutné a plošné ofenzívy početných a dobře vyzbrojených jednotek maďarské rudé armády na přelomu května a června. Během následujících tří týdnů bylo na maďarské straně do bojů nasazeno na 90 000 mužů za využití početného dělostřelectva, desítky pancéřových vlaků a několika letadel. Proti nim bylo na čs. straně postupně nasazeno asi 60 000 mužů s podstatně nižším arzenálem bojové techniky. Maďaři disponovali na základě převahy v dělostřelectvu, kulometech a obrněných vlacích mohutnou a dostatečně mobilní palebnou silou. Tuto nevýhodu naši obránci s vypětím všech sil a prostředků vyrovnávali nasazením menších, mobilních a variabilních jednotek, jejichž úspěch závisel na vzájemné podpoře, souhře a improvizaci. Výhodu měly především v kopcovitém a lesnatém terénu. V této téměř partyzánské taktice vynikal především plk. Šnejdárek jako velitel obrany na středním Slovensku. Tento vynikající stratég využíval i své letité zkušenosti z afrického působení v cizinecké legii. Bojové odhodlání chvástavých bolševiků např. zmrazovaly načerněné tváře obránců, představujících ukrutné senegalské kanibaly.
Červnové boje s Maďary byly válkou velkého pohybu a menších bojů. Obě strany přiznaly ztráty nepřesahující tisícovku padlých. Dva týdny ale trvalo, než se podařilo zformovat účinnou obranu a zastavit maďarský vpád. Ten zpočátku směřoval přes Košice a Prešov ke karpatským průsmykům a přes Zvolen ke strategické košicko-bohumínské železnici a později přes Nové Zámky k Bratislavě. Skutečnost, že jde na Slovensku opravdu do tuhého si politické elity v Praze uvědomily až po týdnu bojů, po obsazení Košic a třetiny Slovenska. Prezident Masaryk duchapřítomně předal velení armády zkušenému a vlivnému šéfovi francouzské vojenské mise, generálu Pellé. Vítězné mocnosti na mírové konferenci v Paříži do poloviny června urychleně vymezily hraniční pásmo na jihu Slovenska a třikrát vyzvaly Maďary k ukončení bojů a ke stažení za novou demarkační linii. Diktátor Kun přistoupil na příměří až 24. června. Mezitím se na Moravě zformovaly vojenské zálohy v podobě 2 divizí, sokolové v rámci dobrovolné mobilizace nabídli armádě 66 000 mužů a urychleně na Slovensko odeslali 4 strážní sokolské prapory. Náhlý odchod italských telegrafistů zkomplikoval spojení mezi velitelskými štáby a tak byli pro vojáky dobrodiním zdatní sokolští běžci, cyklisté a žokejové.
Maďaři přistoupili na příměří den před dobře připravenou a mohutnou čs. ofenzívou. Jejím cílem bylo nejen vytlačení agresora do maďarského vnitrozemí, ale uvažovalo se také o postupu na Budapešť a likvidaci komunistické diktatury. K tomu pak došlo o měsíc později zásluhou Rumunů.
Během maďarské intervence se na okupovaném území Slovenska vlastizrádně projevil nechvalně známý nymburský rodák Antonín Janoušek. Maďarští komunisté již 16. 6. vyhlásili v Prešově separatistickou Slovenskou republiku rad neboli sovětů a předsedou její vlády jmenovali Janouška. Tímto aktem se okupanti pasovali na osvoboditele. Janoušek předtím v Budapešti řídil českou a slovenskou sekci ve straně maďarských komunistů a organizoval nábor Čechů a Slováků do maďarské rudé armády. Hned po svém jmenování nelenil a oficiálním telegramem pokrytecky nabídl čs. vládě v Praze a prezidentu Masarykovi mezistátní spolupráci. Posléze byl v porevolučním Maďarsku odsouzen za snahy o odtržení Slovenska od Uher a u nás měl být souzen za rozvracení republiky. K tomu sice nedošlo, protože byl posléze s rodinou v tichosti vyhoštěn do sovět. Ruska, ale platný zatykač zůstal pojistkou proti jeho nežádoucímu návratu.
Vedle příslušníka sokolské setniny kadeta Jaroslava Grünwalda jsme si při dopoledním pietním aktu u pomníku padlých připomenuli další dvě nymburské oběti bojů o Slovensko, zahraniční legionáře nadpor. Bedřicha Bělinu a por. Jana Pytlíka, padlé v bojích během červnové války. Spolu s nimi jsme si připomenuli i dalších 37 regionálních obětí bojů o Slovensko, mezi nimiž byl i můj prastrýc Josef Koch ze Mcel. Čest jejich památce!
PhDr. František Dudek, CSc.
Prameny a literatura: Dudek F., Zapomenuté oběti nevyhlášené války. Naši krajané v bojích s maďarskými a komunistickými agresory na Slovensku 1918-1919. In: Vlastivědný zpravodaj Polabí 40, 2009, s. 125-204. Dudek F., Neznámé oběti bojů o Slovensko z června 1919. Osudy a hroby českých obránců Banské Štiavnice a Zvolena (sonda do traumatu nejen soukromého). In: Vojenská história 15, 2011, s. 104-121. Hronský M., Boj o Slovensko a Trianon, Bratislava 1998. Irmanová E., Maďarsko a versailleský mírový systém, Ústí nad Labem 2002. Tomášek D., Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko 1918-1920, Praha 2005.